S Bobem se setkáváme v letních měsících, kdy Slavonice získávají zcela jinou tvář. Zdejší ulice se, probuzené ze zimního spánku, zaplňují turisty, cyklisty, v srpnu navíc také milovníky filmu a hudby, jelikož zde propuká oblíbený Slavonice Fest. V průběhu několika dní se tak člověk, který je v tomhle městě jinak zvyklý na naprostý klid, nemá kam schovat, navíc zde s velkou pravděpodobností narazí na své pražské sousedy.

„Mám na sobě světle modré šaty," píši Bobovi, aby mě snáze identifikoval, když nabízí, že se stane mým kumpánem při útěku z maloměsta praskajícího ve švech. Setkáváme se u pekařství za Horním Náměstím. Zdravíme se, podává mi ruku, tykáme si. „Před chvíli tudy šla ještě jiná slečna v modrých šatech, tak jsem se k ní hrnul. No, tvářila se trochu zmateně," směje se Bob a vydáváme se do jeho hoganu, příbytku, který vybudoval v roce 2010 v nedalekém Stálkově po vzoru Indiánů z kmene Navahů.

Z jedné strany hoganu se pod totemem, který mu vyřezal jeho dobrý přítel, rozprostírá zázemí pro trampy s tábořištěm, kadibudka s výhledem do dálav zdejší krajiny, ze druhé pak zahrada a dům, ve kterém Bob žije se svou ženou Aničkou. S tou se seznámil v jedné trampské osadě a od té doby tím životem čundrovali společně. Ve středu hoganu přívětivě praská oheň, který Bob umí od roku 1979 rozdělávat takřka holýma rukama – pomocí tření dřev, sestrojených do podoby luku. Bob této důmyslné konstrukci říká fidlátka. Kromě fidlátek má i jiné náčiní na rozdělání ohně, ale právě tření je dle jeho mínění vůbec nejpodmanivější.

„Nikdo mi tuhle techniku přitom neukázal, všechno jsem se naučil z knih. A od té doby jsem takhle rozdělávat oheň naučil spoustu dalších lidí," vypráví, zatímco se mu díky repetitivnímu pohybu začíná kouřit pod rukama. Kupka pylin doutná, objevuje je jiskřička a Bob může čerstvě vytvořený živel předat hromádce dříví, která začíná lačně hořet, jako by na tenhle okamžik dlouho čekala.

„Tehdy jsem se s ním seznámil a on mi popisoval hogan. Do té doby jsem nevěděl, co hogan je, ale přesně něco takového jsem nosil spoustu let v hlavě. Pamatuji si, že jsem ho zaujal tím, když jsem mu ukázal, jak rozdělávám oheň. Vlastnoručně vyrobená fidlátka jsem mu pak daroval. Na oplátku mi pak z Ameriky poslal dýmku a pytlík se šesti druhy bylin. A k tomu mi vzkázal, že když je budu kouřit, mám se dívat na severku – spojím se tak s dušemi přátel, živých i mrtvých," vzpomíná Bob.

Součástí Bobova rituálu při rozdělávání ohně je recitace Velkého zákona, který napsal Otakar Leiský zvaný Ralf, český průkopník ekologické výchovy. Ještě v kleče, už u plápolajícího ohně, tak Bob začíná recitovat:

Slyš Velký Zákon! Ten ať krok tvůj řídí!
Buď bratrem květů, stromů, zvířat, lidí
a netkni se jich nešetrnou dlaní,
jež z neznalosti někdy krutě raní!

Buď synem Slunce! Cti je myslí čistou
a v jeho světle ber se stezkou jistou,
neb měsíc klam je – právem noci spánek
a den chce čin, slyš, volá jitřní vánek!

Měj bystré oko, neviděn vše shlédni
a tiše kráčej, zvěř jak o poledni!
Je hluk tvým zrádcem – hlupák jenom hlučí,
buď strážcem ticha, který za klid ručí!

Svůj tábor ukryj, oheň střez jak poklad,
však odcházíš-li, zahlaď každý doklad,
že byl tu člověk! Koho stopa zradí,
ten ztrátou práva nedbalost svou hradí.

Měj v úctu vodu! Čím je bez ní země?
Jen moudrým pramen hudbou zvoní jemně.
Kdo chceš ji slyšet, poznat sil svých míru,
změř činem, službou, obětí svou víru!

Vše uč se chápat – celičký svět vůkol!
Je chránit život posvátný tvůj úkol!
Buď bratrem květů, stromů, zvířat, lidí
a miluj ty, kdo Zákonem se řídí!

„Dáš si kafe?" ptá se mě po tom, co vznešeným hlasem přednese báseň. Přikývnu, Bob, vytahuje starý ešus a nalévá do něj vodu. Na čerstvém ohni za malou chvíli začíná vřít a na stole přede mnou se kromě čerstvých rohlíků a kozích sýrů objevuje poctivý turek.

Bob Hochy od Bobří řeky od pana učitele dostal v deváté třídě jako dárek, což ho vedlo k tábornickému životu i v letech, kdy základní školu dokončil. Pro mladého hocha Foglarovy příběhy hodně znamenaly. I po mnoha letech Bob říká, že sehrály důležitou roli v jeho samovýchově. Možná i proto si na pana třídního vzpomněl i po vojně, kdy mu chtěl ještě jednou poděkovat za život a výchovu.

„Napsal jsem mu dopis a on mi odepsal, že je z něj kaplan na Křenové v Brně, tak ať ho někdy přijedu navštívit. On totiž totiž studoval teologii, jenže komunistům se to samozřejmě moc nelíbilo, takže mu řekli, že ho nechají učit jedině, když od studií upustí. Studoval tak alespoň na dálku, ale když to prasklo, učitelování mu zatrhli. Taková byla prostě doba."

Do Brna Bob skutečně jel a muže, který významně ovlivnil jeho životní směřování, pak často navštěvoval. Díky čundrování se ale postupně seznámil se spoustou lidí, kteří se dodnes rádi sjíždějí do Stálkova na pravidelné potlachy u ohně. Ty se tady konaly už v době, kdy se to místním pohraničníkům a Veřejné bezpečnosti příliš nezamlouvalo – dokonce mu je zakázali pořádat a častokrát se stávalo, že když někdo vyrazil v okolí hranic na čundr, seběhli se na něj pétépáci a začal nepříjemný výslech.

„Jednou jsem šel ze Županovic podél drátu a najednou se vynořili pétépáci se dvěma psy. A jelikož jsem se psů vždycky bál, poslušně jsem se nechal gazíkem odvézt k výslechu. Měl jsem na krosně uvázaný takový balíček z plachty, byla to vždycky velká práce dát ho dohromady plachtovým úvazem. A samozřejmě chtěli, abych to celé rozdělal. Pak ale naštěstí přišel jeden, kdo věděl, že jsem místní, a tak mě odvezli zpátky do města," vypráví Bob.

Po revoluci už naštěstí nikdo trampům nebránil v tom, aby spali v přírodě pod širákem, kde uznají za vhodné, ani v pořádání potlachů u ohně. Na zahradě u Bobova domu se tak jednou sešlo i 160 lidí. Během některých dokonce vystupuje husitský farář. Vandrák z České Kanady totiž během svého života nasbíral během čundrů spoustu přátel, se kterými rád udržuje čilou korespondenci a díky společnému zápalu pro objevování krás české přírody se s nimi pravidelně schází.

„S tímhle farářem, Alešem Jaluškou, jsem byl i na horách v Tadžikistánu. Dělal 24 let kaplana v nejhorším českém kriminále ve Valdicích. Je to úžasný chlap a díky němu tady u nás probíhá jediný potlach, během kterého vystoupí farář a dá nám požehnání. Letos mu to bohužel nevyšlo, ale přijela místo něj jiná husitská farářka. Nevěděla ale, jak dlouho má mluvit, takže jsem jí řekl, že Aleš ze začátku mluvil krátce, ale teď už se víc rozkecává. A ona na to: ‚No jo, mladej farář neví, jak začít, a starej, jak skončit.' Něco na tom bude," směje se Bob.

A jaký je Bobův největší čundrácký rekord? Vzpomíná, že nejdelší špacír byl 100 kilometrů dlouhý. Začal ve čtyři ráno a do Slavonic došel v devět večer. Měl puchýřů, že je nemohl spočítat. Teď už se ale kvůli slabšímu srdci musí šetřit. „Nedávno jsem tak ušel 56 kilometrů za dva dny. Byla zrovna ta největší vedra, slezly mi nehty," usmívá se. Šetření tak asi vypadá v podání člověka, který prošel světa kraj, trochu jinak.

I přes to, že toho v Česku už hodně načundroval, říká, že ven ho to netáhne. S oblibou sice vzpomíná na výpravu do Fanských hor, které se zúčastnil v roce 1983, ale se stejně zálibným tónem po chvíli vypráví o potoku Pstruhovec, nedaleko Stálkova.

Bob navíc neprovandroval v České Kanadě všechno, co se provandrovat dá. „S kamarádem Tondou ze Slavonic jsme si v roce 2010 vymysleli, že přespíme na 37 zdejších kopcích. A dva nám ještě chybí," vypočítává. Podle Boba si každý najde parketu, ve které se cítí dobře, a tu může rozvíjet, dokud mu to život umožňuje. A dokud mu to umožňuje, neměl by za to přestat děkovat. „Rád se obracím k citátu, že pouť vždycky stojí za to, i když cíl je v nedohlednu. Když totiž člověk vyrazí za humna a courá krajinou, je jedno, jestli je padesát kilometrů od domova nebo je dva kilometry za barákem. Jakékoliv čundrování dá člověku mnoho. A pro mě je čundrování život."



Text: Sára Goldbergerová
Fotografie: Sára Goldbergerová