S Abbém se dá totiž mluvit téměř o všem. Nejspíš to souvisí i s tím, že tento Abbé může žít kdekoliv. Býval Pražákem z Bubenče, lesníkem na Modravě, utečencem ve Vídni, chtěl se usídlit na Novém Zélandu, zakotvil však na jihu Čech. Ale upřesněme předchozí tvrzení: S Abbém se dá mluvit o všem, co není blbé; a Abbé může žít kdekoliv, kde se dá svobodně zabydlet. Což nejsou úplné samozřejmosti. Spočívají v připravenosti k obydlování území a myslí, kde se ctí svoboda, kreativita a tolerance. Nebo tak nějak bych to řekl, kdybych si myslel, že si ode mne Abbé zaslouží, abych se uchýlil k patetičnosti.

Ale něco takového je Abbému cizí. S tím by mne pěkně hnal, s nějakým záchvatem patosu. Ale proč bychom se ve svých letech někde navzájem honili? Nebo naháněli. Nechali jsme vesmír, ať si nás pěkně nechá odležet, a až přijde ten čas, poznáme, že se máme poznat.

Někde se asi něco mezi námi dvěma mihlo na sociálních sítích a pak se věci začaly sbíhat z více proudů, aby se protnuly právě ve Slavonicích: „Tak kde je tu ten můj nový kamarád z těch sítí?" hlaholil Abbé, když v čele rozesmáté party z Horního náměstí nakoukl pod arkády Dolního náměstí. Takhle bez velkých cavyků se s Abbém naživo seznamuje.

Abbé navštívil Rezka při nějaké dnes již neurčité příležitosti, vyvedlo se to a zatěšili se spolu na další příležitost. Navíc z Vídně, kam se Abbé z Prahy dostal z ne úplně vlastní vůle, to bylo do Slavonic příjemně blízko. A o kouzlu tohoto městečka nikdo nikoho dlouho přesvědčovat nemusel! Tihle fotografové, grafici a landartisti, jak Abbého prezentují na rozhlasové stanici Vltava, mají nos na rozpoznání prostředí, kde se člověku může mysl pěkně po svobodnu rozletět.

Malíři přes své palety plné barev vidí jen úzký výsek světa, sochaři pilně tlukají do šutru, skláři špulí rty do píšťal. Drží se svého kopyta a duši krajiny leckdy minou. To landartisti se kouknou a vidí. Nalevo land, napravo art – to půjde. Na první dobrou se tehdy ještě neobjevila ta správná jihočeská příležitost přímo ve Slavonicích, ale aspoň Abbému a jeho partnerce Barbaře ukázali šikovný dům v Županovicích. To sice od Slavonic daleko není, ale Županovicemi libánské osidlování jižních Čech neskončilo. Kdepak, v Županovicích se Abbé před světem nezavřel, takhle mu to v mysli nefunguje, potřeboval ke svému životu víc ruchu. Ruchu slavonického.

A taky potřeboval galerii. Abbé totiž v nějaké chvíli prostě ví, že osloví-li ho právě teď a tady jisté „něco", tak jde o věc, kterou potřebuje, a za tím „něčím" pak jde a těžko kdo ho zastaví. Jednou je tou správnou motivací přitakání dobrodružství, podruhé zodpovědnost vůči rodině, potřetí nechuť vůči běžnému galerijnímu provozu. Proto tedy vlastní galerie.

A pod tím vším pořád tepe Abbého potřeba sdílet s přáteli, co ho osobně baví na životě. Buď prostřednictvím toho, co si pro takovou příležitost připraví on sám nebo prostřednictvím představení umu ostatních vážených hračičků, co se baví podobnými podivínskými kousky. Když máš místo, kde se něco děje, vzniká provoz. Lidi chodí, koukají, pozdraví, pohovoří, koupí, spřátelí se. Běh života. Nabalí se další kolemjdoucí, ti na chvíli nebo navždy propadnou kouzlu zde vystavovaných a kdovíodkud snesených vesměs starožitných předmětů. Knihy, piksly, střepy, sošky… Reprodukce, originály, šmouhy…

„Těch bylo, co se tady byli kouknout," mává Abbé rukou a chrčivě se směje. „Ještě po letech tu jeden, co seděl přímo tady, jak sedíš ty, říkal: ‚Počkej, teď si vzpomínám… Dyk já tady byl a mazal sem rychle pryč, jakmile jsem jen nakoukl dovnitř.' Dům nakonec koupil nějakej Američan, že ho jako zrekonstruuje a pak zhodnotí na pronájmy a tak. Tyhle věci měl na mysli. Ale nějak to nešlo, takže jsme jednou dali řeč a dům jsem nakonec koupil já – aniž bych ho viděl. Zrovna jsem měl po ruce nějaký peníze. No, celý to trochu zjednodušuju," směje se Abbé.

„Bylo okolo toho pak dost práce, to jo. Ale podařilo se a vystavujeme. Tři vernisáže do roka. Tak ovšemže první vernisáž byla vernisáž mejch věcí. Pak Suška, Kintera, Rittstein, loni byl v létě Gebauer, do Velikonoc tu viselo dvacet šest klobouků mistra Kovandy, na něj návazuje Sígr Singer a v létě to tu obsadí Petr Nikl… Určitě jsem něco zapomněl, ale já to nechávám bejt. Za chvíli si vzpomenu," nastává chvilka ticha. „Jasně, Jirka David tu vystavoval. A vlastně taky Černický!"

Tři vernisáže do roka jsou tři vernisáže do roka, zaplať pánbůh za ty dary. Ale ony jsou tyhle vernisáže jen třešničkou na dortu, razítkem na tvrzení: tady je galeristovo. Vedle objektů prezentovaných hostujícími umělci dýchá Masna permanentní výstavou objektů upuštěných z rukou Abbého Libánského. Punk a biedermeier, to je Masna-styl.

Každý by chtěl mezi tohle kramurácké balábile umístit cokoliv, co si vymyslí, protože pravděpodobnost vyvolání zájmu veřejnosti je pak zaručena. Protože to místo žije. Přijdete tam s kamarádem, nápadem anebo chutí na kafe a hned se cítíte jako doma. Pohovoříte, pofotíte, jste pofoceni, seberete, darujete. Obohacujete, jste obohaceni.

To je Masna.

Není to oko hurikánu, je to úkryt před bouří. A bývá tam zatraceně vlídně.

Text: Štěpán Kafka
Editace: Sára Goldbergerová
Fotografie: Štěpán Kafka, Abbé Libánský